Čím tak začít? Jmenuji se Karel Brtek, je mi 25 let a žiju ve středočeském Kolíně. Můj život se již od narození potýká s problémem jménem Cystická fibróza. Pro ty, co neznáte, tak zjednodušeně řečeno onemocnění plic a v menší míře zažívacích orgánů. Každý den je stereotypem typu inhalace, léky, inhalace, léky. Člověka to občas nebaví.
Ale co by to bylo za život, kdyby si jen člověk stěžoval. Mám skvělou rodinu, která mě podporuje a hlavně přátelé. Ti jsou pro mě vším a neznám větší dar života než přátelé. S nimi se cítím jako zdravý člověk, chovám se jako oni a prostě čas strávený s nimi se nedá ničím nahradit.
Co se týče vztahů, tak nehledám. Nemám o ně zájem. Vztah dvou lidí je krásná věc, říkám to všem, když mám možnost dát 2 lidi dohromady a povede se to, jsem šťastný, jak za ně, tak za sebe. Ale moje přirozená nemožnost zplodit dítě mi dala do hlavy určitý blok, který mi říká, že neudělám ženu šťastnou. Moji nejlepší kamarádi (a těch je pouze pár) se mi dlouho snažili najít vztah, ale po čase pochopili moje priority. Ne že by se mi holky nelíbily, jsou to velice krásná a jemná stvoření, kterých je třeba si vážit. Ale jako moje nemoc, tak moje povaha mi říká, že to nemá moc smysl. Chci si užívat svobody mého života, který nebude dlouhý, a ne se s někým vázat do vztahu. Rodiče to již pochopili, že vnoučata budou mít od mé mladší sestry. Někdo by si pomyslel, že jsem asexuální, že mě holky nepřitahují. Přitahují a pokud se naskytne možnost si tzv. užít radovánek, nebudu se bránit. Ale to je vše. Narovinu mohu říci, že mě to absolutně netrápí, jak si mnozí myslí, jen jsem to uvedl na pravou míru, jak to je.
Bolest ve svém životě je jinde, není ve vztazích a partnerství. A tou bolestí je moje vysněná práce, kterou nemohu vykonávat ze zdravotních důvodů. Už od mala mě přitahovala záchranná služba. Jelikož táta dělal řidiče u jedné firmy a mamka dělá v nemocnici, tak bych zdědil povolání přesně napůl mezi rodiči. Řidič záchranky by bylo moje poslání. Ano, mnozí namítnete, že to je psychicky, občas i fyzicky náročná práce, která není ohodnocena tak, jak by měla. Ale peníze by nebyly to hlavní, co by mě k té práci táhlo. Díky cf a možná i díky své povaze jsem chtěl pomáhat lidem a zachraňovat lidské životy. Bylo by to krásná práce. Při záchraně života, ke kterému jsem se dostal, jsem měl neuvěřitelně krásný pocit a zanechalo to ve mně vzpomínky na celý život. Zachránit život se nepodaří každému. Mně se to podařilo a mohu trošku sobecky říct, že jsem v tomto ohledu na sebe pyšný. Ale tak bohužel, sen o záchrance nikdy nepřijde. V tomto ohledu mám jedno přání. Chtěl bych strávit jednu celou službu se záchranáři.
Ale život není černobílý. Mám své koníčky, práci a školu. Stále studuji, pracuji na České poště a jsem v tomto ohledu šťastný. Mezi moje hlavní záliby kromě přátel je hudba. Já jsem hudebník, hraji na hudební nástroje, a to mě neuvěřitelně naplňuje, zčásti i zlepšuje dýchání a motivuje žít. K hudbě je potřeba skvělých lidí a ty já jsem potkal. Dále mými koníčky jsou zvířata. Mám psa a pískomily. Jsou to mé lásky.
Na závěr bych uvedl, že i když život není jednoduchý, stále je za co žít a pro koho žít.
Mějte se pěkně a pokud by měl někdo zájem o kontakt, ať mi napíše na Facebook nebo Messenger.